Všude bylo ticho. Krajina byla zahalena mlžným oparem. Začínal další den... Ptáci se pomalu probouzeli a sem tam některý z nich ještě ze spánku zapípal. Vtom se na kraji lesa něco pohnulo. Mezi stromy se objevila majestátní silueta.
Pomalu a obezřetně se blížil k řece. Měkce došlapoval na kyprou lesní půdu. Došel až k okraji vody a zastavil se. Čekal. Stříbřité vlnky běžely po hladině s naprosto samozřejmou lehkostí. Rozhlédl se, nasál svěží ranní vzduch, pomalu zvedl chobot a ponořil jej do čisté chladivé vody. Natáhl vodu, vložil si chobot do tlamy a se zjevnou rozkoší polykal.
Najednou jej něco vyrušilo. Pohyb? Zvuk? Nevěděl... Otočil hlavu a zaposlouchal se. Praskla větvička, v křoví něco zašustilo. Nebál se, ale instinkt mu radil opatrnost. Byl nejzkušenějším samcem v okolí a jeho kůži brázdila nejedna jizva z vyhraných bitev. Zavětřil. Napětí ve svalech povolilo.
Z křoví se vynořila pruhovaná postava. Tygr vyšel z lesa a jeho srst se zaleskla ve stoupajícím slunci. Lehce sklonili hlavy, a pak si navzájem pevně pohlédli do očí.
Pro nezúčastněného pozorovatele vypadali jako dva rivalové, kteří co nevidět změří své síly, pokud jeden z nich neustoupí. Velikost proti mrštnosti, býložravec proti šelmě. Ale mezi nimi nebylo nepřátelství ani touha po potravě.
Čas se zastavil, pradávná síť, netušená, nehmatatelná, která propojuje všechny živé tvory, se v ten okamžik soustředila do tohoto místa. Pocit bezpečí v nich obou sílil. Už nebyli slon a tygr, stali se součástí něčeho většího, než byli sami. Okamžik se stával věčností. Věčnost se stala okamžikem. Celá staletí se nachýlila, aby mohla vzniknout tato chvíle.
Lehce se zasnil. Vzpomínal na doby, kdy byl ještě malým slůnětem a kdy pro něj stádo bylo celým světem. Vzpomínal na ta bezstarostná léta, kdy jej ostatní pobaveně pozorovali, když se scházel k řece napít a chobot se mu pletl mezi nohy. Vzpomínal na příběhy, které mu matka vyprávěla, když si pochutnával na šťavnaté trávě. Vzpomínal na hrdost, se kterou poprvé ulomil větev, aby si dopřál její výhonky. Vzpomínal na okamžiky, kdy mladí samci, starší než on, opouštěli stádo a i on tehdy věděl, že jednou odejde.
A pak se jeho čelo zachmuřilo, protože si vzpomněl na den, kdy prchali džunglí. Prchali, aniž by věděli kam, hnáni jen panikou a také - lovci. Krutými a bezcitnými pro než neexistuje jiného slova než... Darva.
Viděl, jak zranili jeho bratra. Viděl, jak chytili jeho sestru. Viděl, jak zabili jeho... matku. Zpomalil svůj zběsilý úprk, otočil se a zahleděl se do těch pohasínajících očí. Spatřil tam strašlivou bolest nad tím, co se stane s jejími mláďaty. Četl v nich zoufalou a marnou touhu vstát a chránit je, ale také naději, když pohlédla na něj. Naději, kterou se svým posledním vydechnutím zformovala do jediného a jasného slova.
"Utíkej!"
A tak utíkal. Instinktivně pochopil, že lovci poženou stádo dál, a pak se vrátí pro kořist. V tom krátkém a jasném záblesku poznání mu došlo, že nemůže jít dopředu, protože tam už na něj čekali, že nemůže jít ani zpět, protože tam by ho našli... Utíkal stranou, k Velké řece, jejíž rozbouřené vody v něm vždy budily úctu a bázeň. Teď však neměl na vybranou. Vrhl se do zpěněné a řvoucí vody a plaval, proud ho strhával, nohy se smekaly po kluzkých kamenech, mnohokrát se napil, skoro se utopil, ale bojoval o naději, o svůj život, o vše.
Tygr tušil, co se právě teď odehrává ve slonově mysli. Díval se do jeho hlubokých očí a pomalu se v nich utápěl, odplouval pryč z tohoto místa, odplouval proti proudu času, do dne, kdy poprvé otevřel oči a ucítil drsný jazyk, který mu čistil srst. Byli tři, ale jeden z jeho bratrů byl příliš slabý. Slábnul den ze dne, až nakonec zbyli dva. Tehdy nad tím nepřemýšlel, jeho jedinou starostí bylo dostat se co nejrychleji k té bílé dobrotě, kterou mu dávala matka. Dnes už věděl, že zákony přírody jsou mnohdy kruté, ale vždy spravedlivé.
Čas plynul v bezstarostných hrách, cvičných lovech, povalování se a nicnedělání. Rostli a sílili, lovy už přestávaly být jen zpestřením, stával se z nich rituál, až se staly pevnou a nedělitelnou součástí jeho bytí. Matka ho naučila, že kořist i lovec jsou navzájem spojeni, že lovit je potřeba pro potravu a nikdy ne více, než kolik dokáže sežrat.
"Není správné zabíjet pro zábavu," slova, která slýchával před každým lovem.
"Ano, matko."
"Je špatné zabít, když nemáš hlad, je špatné marnit něčí život jen z rozmaru," říkávala, když byl starší.
"Ano, matko."
"Vybiješ-li všechnu kořist, co pak budeš žrát? Rozumný tvor si počíná chytře. Jen hloupý Darva zabíjí pro radost."
"Ano, matko... co je to Darva?"
Matka se zahleděla přes pláň, na jejímž okraji se zrovna nacházeli. Dlouho nepromluvila. Viděl v jejích očích smutek a toho večera poprvé slyšel legendu tygřího rodu. Příběh, který se začal psát dávno před tím, než se narodil. Poslouchal, aniž by tušil, že je to naposledy, co hledí do zapadajícího slunce, s bratrem po boku, a poslouchá hlas, který tak rád poslouchal už od dětství.
Smrt přišla následujícího dne, pomalu a plíživě. Byl den lovu, ale nelovili, našli totiž čerstvě strženého srnce. Matka a bratr se dali hned hltavě do žrádla, ale on váhal. Něco bylo v nepořádku. Zavětřil, ale žádný zvláštní pach necítil. Olízl maso, ale chutnalo jako vždycky. Měl hlad, přesto si neukousl. Něco prostě bylo strašně moc špatně. Snažil se je přesvědčit, aby toho nechali, ale marně.
Krátce poté, co od mršiny odešli, začaly matce podklesávat nohy, a i bratrovi bylo špatně. Na tu noc až do konce života nezapomene. Na to, jak se začali svíjet v křečích a on se mohl jen bezmocně dívat. Na to jak bratr naposledy zahrabal tlapou, než mu úplně ztuhla. Na to, jak matka otočila hlavu a ve tmě se zaleskly její oči, než se navždy zavřely.
Zůstal sám...
Stáli na kraji řeky bok po boku a pro tuto chvíli se odtrhli od minulosti a vrátili se zpět do přítomnosti. Slunce už mezitím urazilo notný kus své cesty po obloze. Zadívali se na něj, jako by nemohli uvěřit, že ještě existuje něco, co přináší světlo a teplo. V porovnání s temnou minulostí to bylo jako návrat do života. Napili se z řeky, mlčky se otočili a vyrazili. Nepřemýšleli o tom kam nebo proč jdou, důležité bylo, že se vydali na cestu a oba to věděli.
Rozdělili se jen po dobu, kdy si sháněli potravu. Stejná síla, která je vedla napříč džunglí, je opět svedla dohromady, když se nasytili. A tak ubíhal den. Večer opět dorazili k řece. Sklonili hlavy, aby se napili. Když uhasili svou žízeň, oba zároveň se otočili.
Věděli, že tam bude. Stál ve stínu, sám stínem. Pak udělal krok a vystoupil na palouk. Krásný mladý vlk, na tváři se mu třpytil svit měsíce a v očích se zrcadlily hvězdy.
Lehce se zasnil. Vzpomínal na doby, kdy byl ještě malým slůnětem a kdy pro něj stádo bylo celým světem. Vzpomínal na ta bezstarostná léta, kdy jej ostatní pobaveně pozorovali, když se scházel k řece napít a chobot se mu pletl mezi nohy. Vzpomínal na příběhy, které mu matka vyprávěla, když si pochutnával na šťavnaté trávě. Vzpomínal na hrdost, se kterou poprvé ulomil větev, aby si dopřál její výhonky. Vzpomínal na okamžiky, kdy mladí samci, starší než on, opouštěli stádo a i on tehdy věděl, že jednou odejde.
A pak se jeho čelo zachmuřilo, protože si vzpomněl na den, kdy prchali džunglí. Prchali, aniž by věděli kam, hnáni jen panikou a také - lovci. Krutými a bezcitnými pro než neexistuje jiného slova než... Darva.
Viděl, jak zranili jeho bratra. Viděl, jak chytili jeho sestru. Viděl, jak zabili jeho... matku. Zpomalil svůj zběsilý úprk, otočil se a zahleděl se do těch pohasínajících očí. Spatřil tam strašlivou bolest nad tím, co se stane s jejími mláďaty. Četl v nich zoufalou a marnou touhu vstát a chránit je, ale také naději, když pohlédla na něj. Naději, kterou se svým posledním vydechnutím zformovala do jediného a jasného slova.
"Utíkej!"
A tak utíkal. Instinktivně pochopil, že lovci poženou stádo dál, a pak se vrátí pro kořist. V tom krátkém a jasném záblesku poznání mu došlo, že nemůže jít dopředu, protože tam už na něj čekali, že nemůže jít ani zpět, protože tam by ho našli... Utíkal stranou, k Velké řece, jejíž rozbouřené vody v něm vždy budily úctu a bázeň. Teď však neměl na vybranou. Vrhl se do zpěněné a řvoucí vody a plaval, proud ho strhával, nohy se smekaly po kluzkých kamenech, mnohokrát se napil, skoro se utopil, ale bojoval o naději, o svůj život, o vše.
Tygr tušil, co se právě teď odehrává ve slonově mysli. Díval se do jeho hlubokých očí a pomalu se v nich utápěl, odplouval pryč z tohoto místa, odplouval proti proudu času, do dne, kdy poprvé otevřel oči a ucítil drsný jazyk, který mu čistil srst. Byli tři, ale jeden z jeho bratrů byl příliš slabý. Slábnul den ze dne, až nakonec zbyli dva. Tehdy nad tím nepřemýšlel, jeho jedinou starostí bylo dostat se co nejrychleji k té bílé dobrotě, kterou mu dávala matka. Dnes už věděl, že zákony přírody jsou mnohdy kruté, ale vždy spravedlivé.
Čas plynul v bezstarostných hrách, cvičných lovech, povalování se a nicnedělání. Rostli a sílili, lovy už přestávaly být jen zpestřením, stával se z nich rituál, až se staly pevnou a nedělitelnou součástí jeho bytí. Matka ho naučila, že kořist i lovec jsou navzájem spojeni, že lovit je potřeba pro potravu a nikdy ne více, než kolik dokáže sežrat.
"Není správné zabíjet pro zábavu," slova, která slýchával před každým lovem.
"Ano, matko."
"Je špatné zabít, když nemáš hlad, je špatné marnit něčí život jen z rozmaru," říkávala, když byl starší.
"Ano, matko."
"Vybiješ-li všechnu kořist, co pak budeš žrát? Rozumný tvor si počíná chytře. Jen hloupý Darva zabíjí pro radost."
"Ano, matko... co je to Darva?"
Matka se zahleděla přes pláň, na jejímž okraji se zrovna nacházeli. Dlouho nepromluvila. Viděl v jejích očích smutek a toho večera poprvé slyšel legendu tygřího rodu. Příběh, který se začal psát dávno před tím, než se narodil. Poslouchal, aniž by tušil, že je to naposledy, co hledí do zapadajícího slunce, s bratrem po boku, a poslouchá hlas, který tak rád poslouchal už od dětství.
Smrt přišla následujícího dne, pomalu a plíživě. Byl den lovu, ale nelovili, našli totiž čerstvě strženého srnce. Matka a bratr se dali hned hltavě do žrádla, ale on váhal. Něco bylo v nepořádku. Zavětřil, ale žádný zvláštní pach necítil. Olízl maso, ale chutnalo jako vždycky. Měl hlad, přesto si neukousl. Něco prostě bylo strašně moc špatně. Snažil se je přesvědčit, aby toho nechali, ale marně.
Krátce poté, co od mršiny odešli, začaly matce podklesávat nohy, a i bratrovi bylo špatně. Na tu noc až do konce života nezapomene. Na to, jak se začali svíjet v křečích a on se mohl jen bezmocně dívat. Na to jak bratr naposledy zahrabal tlapou, než mu úplně ztuhla. Na to, jak matka otočila hlavu a ve tmě se zaleskly její oči, než se navždy zavřely.
Zůstal sám...
Stáli na kraji řeky bok po boku a pro tuto chvíli se odtrhli od minulosti a vrátili se zpět do přítomnosti. Slunce už mezitím urazilo notný kus své cesty po obloze. Zadívali se na něj, jako by nemohli uvěřit, že ještě existuje něco, co přináší světlo a teplo. V porovnání s temnou minulostí to bylo jako návrat do života. Napili se z řeky, mlčky se otočili a vyrazili. Nepřemýšleli o tom kam nebo proč jdou, důležité bylo, že se vydali na cestu a oba to věděli.
Rozdělili se jen po dobu, kdy si sháněli potravu. Stejná síla, která je vedla napříč džunglí, je opět svedla dohromady, když se nasytili. A tak ubíhal den. Večer opět dorazili k řece. Sklonili hlavy, aby se napili. Když uhasili svou žízeň, oba zároveň se otočili.
Věděli, že tam bude. Stál ve stínu, sám stínem. Pak udělal krok a vystoupil na palouk. Krásný mladý vlk, na tváři se mu třpytil svit měsíce a v očích se zrcadlily hvězdy.
Ve stejnou chvíli hleděl daleko odtud na stejné hvězdy mladý muž. Byl urostlý, svaly na rukou mu jen hrály, v očích měl však něhu a smutek. Stejný měsíc, který svítil na palouk, osvětloval jeho ušlechtilou tvář a on té noci vzpomínal.
Znovu se vrátil do dob, kdy býval malým chlapcem, který cestoval s otcem. Proplétat se džunglí, cestovat v kanoi po divoké řece, večer spát pod jasným nebem s tisícem hvězd. Dobrodružství, které zažije jen málokdo. Vždy rád pozoroval zvířata, obdivoval se východu slunce a s úctou se skláněl před velikostí přírody.
Jednoho dne se ztratil, bloudil a nemohl najít cestu zpět do tábora. Slunce rychle spělo ke konci své pouti na obloze a stíny se roztahovaly všude kolem. Volal do ochraptění, potácel se mezi stromy, až vyčerpán sedl na pařez a dal se do tichého pláče. Najednou uslyšel prasknout větev. Vyskočil, napůl s nadějí, že ho našli, začal však převládat strach z neznámého. Rozhlížel se kolem sebe, hledal alespoň nějakou větev, kterou by se mohl bránit a pomalu couval ke kmeni nejbližšího stromu.
Za hustým porostem se objevil stín, který rychle rostl, až se rozhrnulo křoví a najednou stál tváří v tvář proti statnému slonímu samci. Vždy ho učili, že sloni jsou nebezpečná zvířata, proti kterým člověk bez pušky nemá šanci. Roztřásl se strachy, ale neměl, kam by utekl a neměl se čím bránit.
Slon chvíli stál a jen se díval. Stál a díval se na malého chlapce, který mu připomínal mládě. Bylo to mládě Darvy, ale pořád to bylo mládě. Zákon džungle mluvil jasně. Stádo mláďata chrání.
Chlapec nevěděl, o čem slon přemýšlí, ale když viděl, že se nechystát zaútočit, nad strachem pomalu začínala vítězit zvědavost. Viděl hrubou sloní kůži, neustále plácající uši, věčně něco zkoumající chobot, a pak se zahleděl do jeho očí. To nebyly oči zabijáka. Byly to oči, ve kterých se zračil smutek a utrpení. Trvalo to vteřiny, minuty nebo hodiny? Poslední paprsky slunce se prodraly skrze koruny stromů, ozářily majestátní zvíře, a pak byl slon najednou pryč.
Žádné komentáře:
Okomentovat