Bez hranic

Vždy, když někde slyším slovní spojení "bez hranic", vybaví se mi (dnes už hodně historický) zábavný pořad Hry bez hranic. V devadesátých letech minulého století to byla televizní soutěž původem z Francie (Jeux sans frontières), ve které družstva z různých zemí soutěžila v speciálních, a povětšinou bláznivých, disciplínách. Tentokrát však nešlo o hry, tentokrát šlo o PUŤÁK BEZ HRANIC.

Plán

Tradičně se trasa Puťáku vymýšlí hodně daleko dopředu. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Termín připadl na 23. a 24. července 2011 a vůbec poprvé jsme měli na chvíli opustit Českou republiku a podívat se i do sousední země. Kdo tehdy mohl tušit, že zrovna na konci července přijdou záplavy?

Vyrážíme

Déšť. Vytrvalé přívaly vod z oblohy, které na mnoha místech republiky způsobily záplavy. A do toho se banda šílenců rozhodla, že na Puťák se jede, i kdyby trakaře padaly. Brzy ráno jsme se sešli na Hlavním nádraží v Ostravě. Až téměř do poslední chvíle nebylo jasné, kolik nás vlastně pojede, ale nakonec jsme se sešli v sestavě Irži, Malý Jirka, Verča, Lukáš, Honza a já. Protože bylo půl čtvrté ráno, byli jsme tak napůl mrtví, ale na druhou stranu někdy až přehnaně živí.

Vzhůru vzhůru

První zastávka byla Křížová hora, rozhledna. Kudy? Po žluté. Žlutá turistická značka se cestou (během pěti minut) záhadně ztratila, takže jsme se museli vrátit. Obvykle jsme schopni od označníku jít po značce rovnou, ale copak někdo mohl tušit, že prostě vede tam, kam ukazuje šipka? Když jsme ji tedy šťastně našli (ignorujíce poněkud společensky unavené pány), vyvstala další záhada. Ačkoliv rozhledny obvykle bývají na kopci, šli jsme směrem dolů. Cesta se ale brzy stočila do kopce a po chvíli jsme zjistili, že máme jít "přes louku k okraji lesa". Šplhali jsme vzhůru vtipkujíce o tom, že až tam vylezeme, rozhledna bude zavřená. Vtipy přestaly být vtipné, když jsme cestou potkali tabuli, která oznamovala, že se rozhledna otevírá sice každý den, ale od desíti hodin. Bylo asi třičtvrtě na devět.

Tlemící se oběť, photo by Irži

Nicméně jsme vyšli až úplně nahoru. Lísteček na dveřích nám potvrdil, že se otevírá opravdu až v deset hodin, takže jsme čas vyplnili focením rozhledny, výhledu, sebe a obětního kamene. Jen oběť trochu kazila celkový dojem, když se při obětování strašně tlemila. Kolem třičtvrtě na deset Irži objevil na dveřích další papírek, který hlásal, že při nepříznivém počasí se rozhledna neotvírá vůbec. Kdyby svítilo slunce, tak si s tím hlavu nelámeme, ale ono docela nepříznivě bylo...

V deset hodin jsme se sbalili a vydali na cestu dolů. Neušli jsme však ani deset kroků a přijela paní na kole. Paní prohlásila, že jde otevřít a že jestli chceme, můžeme jít nahoru. Myslím, že otevření rozhledny pro ni bylo docela šokující. Otevřela dveře a zevnitř vytekla voda. My jsme nelenili, zaplatili, stále vytékající vodu úspěšně ignorovali a vyběhli po 130 schodech na vrchol. Tam jsme strávili asi tři minuty a hurá zase dolů, abychom stihli vlak.

Největší akvárko

V Hradci Králové je největší sladkovodní akvárium v Evropě. Skládá se z jedné místnosti s kostřičkami rybiček a z jednoho akvária. V něm je vytvořen podvodní tunel a slibovaná tropická expozice je řešena tím, že se návštěvník projde nad ním.

Koupili jsme lístky a jelikož jsme před prohlídkou měli čas, zašli jsme si zpátky k nádraží na zmrzlinu. Systém kupování lístků tam totiž funguje tak, že se koupí vstupenky na určitou hodinu a v tu se návštěvník dostaví. V létě je tam pochopitelně nával (i když dneska už vím, že na tom moc pochopitelného není), takže se může stát, že ta nejbližší půlhodina je už zadaná.

Prohlídku jsme zahájili v místnosti s kostřičkami, pak nás paní nahnala nad akvárko do tropické části expozice, načež jsme sešli do podvodního tunelu, kde byl výklad. Paní, chudák, byla asi začátečník, protože o rybkách toho moc nevěděla, ale zato nám povykládala, jak si pan majitel nechal vyrobit skla na míru, jak se tam každý čtvrtek potápí pán v neoprenu a skla zevnitř čistí a jak ta skla zkreslují, takže pan potápěč vypadá malinkatý (to teď bylo vtipné, pokud byste to nepoznali).

Celkový dojem z největšího sladkovodního akvária v Evropě? Chvíli se divíte, co je na něm největšího, když za deset minut je po prohlídce (a to do toho počítám i kostřičky), chvíli se divíte, co je na něm největšího, když například ve Valencii je celý obrovský komplex akvárií, ale pak vám dojde, že tam největší roli hraje to slůvko "sladkovodní". Pan majitel si asi chtěl pořídit akvárium, ale aby měl na provoz, tak z toho udělal málem světovou atrakci. Budiž jim ke cti, že jsme si u nich mohli schovat batohy a nemuseli s nimi chodit po městě, což je asi to největší návštěvnické plus největšího sladkovodního akvária...

Umýt a spát...?

Umýt jsme se umyli v aquaparku v Kolíně, kde jsme si užili nejen klouzačky, bazén a vířivku, ale i saunu a především sprchu po celodenním putování. Spaní se ovšem nekonalo. Po nákupech v Tesku, jsme se utábořili na chvíli u řeky. Tam totiž přišlo ke slovu překvapení. Irži a Malý Jirka měli pro každého tzv. lampion štěstí.

Při vypouštění by si měl člověk něco přát. Vtipkovali jsme o tom, že bychom si měli přát, ať nevletí někam do stodoly a ať za chvíli neslyšíme hasičské auto. Každý účastník vypustil jeden lampion a společně jsme pak koukali, jak mizí v dáli. Vítr byl po celou dobu stabilní, takže všechny nabraly stejný kurz a řadily se s různými rozestupy za sebou, až zmizely v dáli...

Divočina

Na druhý den byl naplánován přesun za hranice republiky - do Německa. Zde jsme měli na programu Dům u divočiny a přilehlé obory. Nebyl by to Puťák, kdyby se něco nepřihodilo. Automat na jízdenky nevzal ani jednu kartu a český pan průvodčí měl šíleně přemrštěné ceny. Německý pan průvodčí k nám naštěstí nedošel, a tak jsme poměrně hodně ušetřili.

V Ludwighsthalu jsme vystoupili a vydali se rovnou k Domu u divočiny (Haus zur Wildnis). Počasí sice nebylo nic moc, ale alespoň nepršelo. Zatím. Popisovat, co všechno jsme uvnitř viděli, by vydalo na další slohovku. Postačí, když řeknu, že jsme si připadali jako vesničani ve městě. Těch interaktivních prvků, těch různých "hejblátek", těch věcí, na které se dalo šáhnout, pokusů... A to vše zdarma. Po prohlídce Domu jsme se vydali i ven, ale to už začalo docela pršet. Po chvíli váhání jsme přece jen vyrazili a čekal nás další zážitek v podobě procházky lesem kolem expozic se zvířaty. Nebylo jich tam hodně, ale zato každý výběh zabíral půlku lesa.

Hodně velké plus byl fakt, že nejen všechny psané texty, ale také zvukové záznamy byly přeloženy i do češtiny. Ludwighsthal byl opravdu zlatým hřebem Puťáku bez hranic.

90

Čeho? Langošů. Představte si situaci: nádraží, máte čas, zajdete si do nádražní hospůdky. Tam je jedna paní, která poněkud zmateně přiběhne, ještě zmateněji vyslechne objednávku a úplně nejzmateněji pak tu objednávku vyřizuje. A tak se stane, že nedonese vše tak, jak to mělo být, následkem čehož si Irži nalil do kafe asi pět mlíček, které k němu dostal jako omluvu. No a potom (pořád ještě zmatená) paní vykládá stále dokola, že v ten den přijela výprava a objednali si 90 langošů. Z jejího chování mám dojem, že tolik se jich tam neudělá ani za rok...