Když jsem kvůli státnic z pedagogiky a psychologie dávala dohromady poznámky za několik let z různých předmětů, objevila jsem i příběh, který byl úkolem pro předmět Komunikativní dovednosti. Tehdy nám učitel zadal, abychom napsali pohádku a na výběr jsme dostali tři témata: Jak přišla duhová kulička ke své duze, O deštníku, který se bál vody a Jak se dostal piják ze sešitu do protialkoholní léčebny.
Nevím proč, ale tehdy se mi nechtěla psát klasická pohádka, a tak jsem z toho udělala příběh, který by zkombinoval všechna témata dohromady. Přechody jsou možná trochu neumělé, ale v rámci zadaného rozsahu se nedaly dělat zázraky...
Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety, za devatero horami a devatero řekami, žila v maličké zemi prazvláštní dvojice. Byl to pár nevídaný, takový jste určitě ještě nikdy nepotkali - malá třpytící se duhová kulička a krásně barevný deštník. Žili spokojeně, svorně bok po boku. Skoro se mi chce říci: šťastně až do smrti. Ale... ne! To by byla pohádka. Náš příběh pohádkou není. Avšak nepředbíhejme...
V dobách, které jsou nám tak vzdáleny, že si je ani neumíme představit, v dobách, kdy vesmír stál teprve u svého zrodu, v dobách, kdy se první světlo, vzniklé z Velkého třesku, začalo šířit do všech stran, v těch dobách, v tom nejvzdálenějším koutku nekonečného prostoru, se cosi zatřpytilo. Bylo to malé, sotva se to dalo zahlédnout, ale bylo to tam.
Nikdo neví jak nebo proč to vzniklo či odkud se to tam vzalo. Jistě ale víme, že to byla kulička. Těžko by se dala popsat hmota, z které byla stvořena. Byla křehká, ale přitom pevná jako skála, hladká a průhledná, a tak jasná jako ranní vzduch. Plula tmou vesmírného ticha, neviditelná, ztracená... Až do chvíle, kdy první záblesky světla prorazily temnotou a přeťaly její cestu. V ten okamžik přestala být neviditelnou a průhlednou obyčejnou kuličkou, v ten moment se zrodila duha.
Ve stejný čas jen na jiném místě, odehrával se příběh jiný jistě. Poslyšte teď příběh odvahy, příběh z dob statečných reků, kteří se nikdy nevzdají. Tam, kde čest a hrdost nade vše jsou, tam zbabělci své místo nenajdou. V turnajích měří své síly a vždy míří pevně ke svému cíli. Vzdát se? To neznají, ani ve svém slovníku to nemají. V té zemi i věci svou cenu mají a hrdostí též oplývají. Ať už meč a nebo štít, lesklá zbroj či rychlý šíp, stejně tak i židle, stůl, černý pepř a nebo sůl.
Jednou však se narodil deštník, který zbabělcem byl. Ptáte se, z čeho měl strach? Odpověď je snadná, byl to dešťový mrak. Deštník, který se vody bojí, v úkolu svém neobstojí. Proto s hanbou z domu utek, předlouho pak cestoval, až náhodou na své pouti duhovou kuličku potkal.
Tak tihle dva se seznámili a spokojeně spolu žili. Roky plynuly a čas byl jen a jen jejich. Bylo by to tak navěky, kdyby nenastal onen překrásný jarní den. Vydali se na procházku a tehdy se to stalo. Všude byl klid a mír, a proto nečekali, ani nemohli tušit, co se stane v příštích vteřinách. Kousek od nich, skrývající se za keřem a čekající na svou příležitost, nervy napjaté až k prasknutí, číhal piják ze sešitu, který právě uprchl z protialkoholní léčebny. Za trochu alkoholu by zabíjel, už neuvažoval jasně. Démon alkoholu mu úplně zastřel mysl. Před jeho očima se promítalo jedno jediné slovo: PÍT. A s tímto slovem v srdci i mysli vyskočil, nepříčetný zoufalstvím a zuřivostí, ze svého úkrytu a...
... a tady příběh končí. Ne proto, že by nebyl dopsán. Takto to byl záměr autora. Otvírá se spousta možností, každý může zapojit svou fantazii. A o to jde především.
Žádné komentáře:
Okomentovat